Sommaire
Strategický význam Ukrajiny v evropsko-amerických vztazích
Evropská unie hraje klíčovou roli v podpoře Ukrajiny během pokračující ruské invaze, přičemž finanční i vojenská pomoc z Evropy je nezbytná pro obranu suverenity Ukrajiny. Nicméně Evropa si je vědoma, že bez výrazné americké vojenské přítomnosti a dodávek zbraní není možné konflikt efektivně ukončit. Tento komplexní vztah přináší řadu strategických komplikací, jelikož Evropa musí vyvažovat své vlastní zájmy s požadavky a náladami Spojených států.
V roce 2025 se stalo prioritou evropských lídrů udržovat dobré vztahy s prezidentem Donaldem Trumpem, jehož nevyzpytatelné kroky výrazně ovlivňují evropskou bezpečnostní politiku. Evropské státy se snaží zmírnit jeho impulzivní hrozby, které často vedou k obchodním sankcím a diplomatickému napětí. Tato snaha byla zřetelná i v otázce cla, kdy unie přijala pod tlakem USA dovozní tarify k udržení podpory Washingtonu v ukrajinském konfliktu.
Také nedávná eskalace Trumpových hrozeb vůči Grónsku, poloautonomnímu území Dánska, ilustruje, jak se geopolitické napětí přesouvá na nové oblasti mimo tradiční evropské bojiště. Tento krok vystavil Evropu do složité pozice, kdy musí chránit územní integritu svého člena NATO, Dánska, a zároveň se vyhnout vyvolání konfliktu s USA, které jsou pro Evropu nezbytným spojencem v boji proti ruské agresi. Tímto způsobem se ukazuje, jak Ukrajina zůstává centrálním bodem evropsko-americké bezpečnostní spolupráce, ale zároveň komplikuje jednání o dalších otázkách evropské bezpečnosti.
Evropské dilema mezi povinností vůči Ukrajině a tlakem USA na Grónsko
Situace s Grónskem představuje současný moment, kdy evropští lídři čelí silnému tlaku od Spojených států, což jim klade do rukou náročný diplomatický úkol. Trumpova administrativa naznačila možnost vojenského obsazení ostrova, což vyvolalo hluboké obavy nejen v Dánsku, ale i mezi dalšími evropskými státy, které se cítí být zodpovědné za zachování evropské bezpečnostní architektury.
Evropská unie a NATO tak musí balancovat mezi morální povinností hájit suverenitu Dánska a strategickou nutností vyhnout se vyostření konfliktu s klíčovým americkým spojencem. Tato situace odhalila rozpor mezi veřejnými prohlášeními podporujícími Ukrajinu a současnými diplomatickými tichými dohodami, které se vyhýbají přímé kritice USA.
Na nedávném setkání koalice na podporu Ukrajiny v Paříži, kde se poprvé osobně zúčastnili Trumpovi vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner, zazněly sice optimistické zprávy o „progresu“ v bezpečnostních garancích, ale otázky týkající se Grónska zůstaly nevyřešené. Evropské země jako Francie a Velká Británie vyjadřují svou podporu diplomatickými vyjádřeními, která však neobsahují jasnou odpověď na hrozby vůči dánskému území.
Navíc, podobnost této situace s nedávnou americkou intervencí ve Venezuele naznačuje, že Evropa se obává otevřeného konfliktu s USA nejen kvůli Ukrajině, ale i kvůli širší geopolitické stabilitě. Toto diplomatické váhání, kdy Evropa nechce veřejně kritizovat Ameriku, aby neztratila její podporu v bojích na východě Evropy, vytváří dojem dvojího standardu v přístupu k mezinárodní suverenitě.
Možné důsledky Trumpova tlaku na Grónsko pro evropskou bezpečnostní politiku
Trumpova strategie přenášet zodpovědnost za ukrajinský konflikt výhradně na Evropu spolu s jeho agresivními postoji vůči Grónsku přináší pro evropskou bezpečnost zásadní výzvy. Často se hovoří o tom, že evropská obranná architektura, budovaná po druhé světové válce, je nyní vystavena největší zkoušce od jejího vzniku.
Dánská premiérka Mette Frederiksen otevřeně varovala, že případná americká anexace Grónska by znamenala kolaps základních principů mezinárodního práva a bezpečnostních dohod, které Evropa a její spojenci za desetiletí budovali. Ztráta Grónska by nebyla jen symbolickým, ale i praktickým oslabením evropského bezpečnostního prostoru, včetně kontroly nad strategickými arktickými trasami a zdroji.
Podle odborníků na mezinárodní vztahy, jako je Markus Ziener z German Marshall Fund, „evropští lídři jsou uvězněni ve dvojím tlaku“: na jedné straně potřebují nadále americkou podporu v ukrajinském konfliktu, na straně druhé musí čelit bezprecedentním hrozbám vůči členským státům NATO. Tento konflikt zájmů může vést k oslabení důvěry veřejnosti v evropskou schopnost samostatně a jednotně čelit geopolitickým výzvám.
Situace navíc nutí Evropu přehodnotit svou strategii a možná hledat nové formy bezpečnostní spolupráce i mimo tradiční transatlantické vazby, aby nebyla tak zranitelná vůči náhlým změnám v americké zahraniční politice. V roce 2026 tak stojí Evropa před otázkou, zda bude schopna najít rovnováhu mezi nutností čelit ruské agresi na Ukrajině a zároveň ubránit své vlastní územní zájmy proti nečekaným tlakům ze strany Spojených států.
Prohloubení spolupráce mezi EU a NATO a zároveň rozvoj nezávislé evropské obranné politiky zůstávají klíčovými tématy, jak zamezit podobným krizím v budoucnosti a posílit kontinuitu evropské bezpečnosti i v obdobích geopolitické nestability.